HISTORIE VĚŠTĚNÍ

Věštba, latinsky oraculum, znamená předpověď budoucích událostí, někdy i v daleké budoucnosti nebo na vzdáleném místě. Často bývala "temná" a víceznačná, takže se dala vyložit různým způsobem. Věštby přijímali věštci (například Amfilochos, Spurinna) nebo věštkyně jako Pýthia, Sibyla. Věštby mají významnou úlohu ještě například v Kosmově kronice, později ve středověku se pokládaly za pověru a černé umění a obnovily se až počátkem novověku.

Věštec je osoba s údajnou schopností předpovídat budoucnost, vykládat sny, nebo vyjevovat lidem boží vůli. Předpovídání budoucnosti na základě magických praktik se označuje jako věštění, konkrétní vyslovená přepověď se nazývá věštba (latinsky oraculum). Místo, které se zaměřuje na věštění, je věštírna.

Praktiky, používané k předpovídání budoucnosti, se souhrnně nazývají mantiky (z řeckého μαντεία, mantieia, věštění). Ty se rozlišují podle nástroje, který se k předpovídání užívá. Mezi známé mantiky patří např. chiromantie (věštění z postavení a délky čar na dlani), nekromantie (vyvolávání duchů zemřelých za účelem přepovídání budoucnosti), kartomantie (věštění z tarokových karet), krystalomantie (věštění z křišťálové koule) nebo oneiromantie (věštění výkladem snů). Specifické postavení má astrologie (vyhotovení horoskopu na základě postavení planet), kterou lze rovněž považovat za formu věštění.

Kromě speciálních praktik se některým věštcům přisuzuje přirozená schopnost nahlížet do budoucnosti bez užití jakýchkoli pomůcek, zpravidla je však nekontrolovaná, vize jsou nahodilé.